PO ROZBŘESKU
08.02.2024
Je časně ráno, jen pár chvil po rozbřesku.
Stojím na okraji starého kamenolomu a dívám se do korun stromů.
Zavírám oči a nasávám vůni mokré hlíny a tlejícího listí.
Přichází to znovu.
Dotyk neznámé síly, vyzývající k pročesání zlatých kadeří svítání…
A nelze zapomenout na okamžik, když ti pod rukama taje kámen...
Pak letmým dotykem zavadím o studený kmen stromu...
A dnešní den je už celý, docela celý.
