MOST, KTERÝ ZBYL

Už dávno nevede nikam. Zbyl a je jen tichou vzpomínkou.
Pamatuje si zvuky kroků, hlasy lidí, možná i jejich vůni.
Možná i jejich touhy, které přes něj přenášeli.
Možná i jejich strasti, které přes něj vlekli.
To všechno se vpilo do tenkrát pevného dřeva.
Kdo se dopočítá, co všechno unesl, než jen zbyl...

Zastavuji se před jeho kdysi pevnými nosníky a kráčím přes něj do NIKAM...
Pohlcen nalezeným prázdnem na druhé straně, chvíli i váhám, zda se vrátit zpět, do NĚKAM... 

Mé tělo mě však volá, otáčím se tedy a vracím zpátky, bohatší o prožitek, uvědomění, jak krásné jsou mosty, které zbyly... Mosty, které nám mohou připomínat pomíjivost všeho stvořeného.
Jak krásné ty zbylé mosty jsou...