JAKO KLIDNÁ HLADINA

Přichází asi padesátiletá žena. Hovoří o vyčerpání, ze světa, z lidí, ze života.
Uléhá a nechá se hýčkat. Celá terapie je měkká, lehká jak peříčko...

Na konci beru do ruky zvoneček Zaphir. Lahodné tóny se rozletí do ticha a pokračují tam, kde jsem přestal... Naskakuje mi husina a vnímám, jak se boří hranice fyzického těla...

Po probuzení žádá vysvětlení hlubokého krásného prožitku, kdy ztratila pojem o prostoru a času, kdy opustila hranice svého hmotného těla...

S radostí i vděčností odpovídám, že si zřejmě dovolila prožít stav rozšířeného vědomí... poprvé ve svém životě.
Děkuji, že jsem u toho mohl být, děkuji, děkuji.